Můj životní příběh...

Narodila jsem se jako třetí, ne příliš plánované dítě. Bylo to v Ostravě, kde jsem vyrůstala s rodinou v paneláku... Moc vzpomínek nemám, spíš jsem je vzhledem k nepříjemným pocitům vytěsnila. Žili jsme skromně, 3 děti v jednom pokoji, když jsem si chtěla něco pořídit např. mobil musela jsem si na něj vydělat brigádou. Moje dětství mělo i hezké časy, třeba trávení léta u babičky na vesnici... Z dětství si pamatuji hlavně rodiče a sourozence... Maminka byla často v práci a táta měl velmi rád alkohol a domů se vracel většinou až večer. Ty pocity bezmoci, úzkosti a frustrace, si pamatuji dodnes. Skoro denně pak doma křičel a budil nás i v noci. Paradoxně to bylo kvůli maličkostem, o to více jsem to nechápala, vše toto dělal ALKOHOL. Nikdy jsem necítila lásku pořádně ani od jednoho z rodičů, i když maminka se velmi snažila. Maminka s otcem nebojovala, rezignovala a dělala, že se nic neděje, teda alespoň navenek. Byl to její mechanismus, aby vše zvládala. Alkohol tátu měnil na agresivního člověka a já jsem ho opravdu v té době neměla ráda. Ráno se vždy snažil vše vynahradit, což bylo ale ještě horší... Nikdy mi naštěstí fyzicky neublížil, i když jsem se bála. Při HÁDKÁCH jsem se stavěla na stranu zbytku rodiny a bránila ji a křičela na tátu zpět, což mi velmi ubližovalo, ale neuměla jsem si pomoci, cítila jsem, že nemá pravdu a že celé toto je zbytečné. Rodiče spolu zůstávali dál a mé dětství bylo tímto velmi ovlivněné, tak stejně později i mé vztahy s muži. Jako malá jsem byla často nemocná a dohlížely na mě různé tety na hlídání a babička.

Ve škole jsem si zažívala lehkou šikanu, připadala jsem si jiná a s dětmi si moc nerozuměla. Přišlo mi, že mezi děti nezapadám, nepatřím tam a jejich hry a vtipy mě nebavily. Nejlépe jsem se cítila mimo kolektiv a rozuměla si spíše s dospělými lidmi... Když si představíte malou, hubenou brýlatou holku, rovnátka, pihy, žádné sebevědomí, velmi světlá pleť, tak to jsem byla já :-) Cítila jsem se mnohdy až neviditelná nejen pro své okolí, ale hlavně pro sebe...

Byla jsem vychovávaná s velkým tlakem na výkon, dokonalost (chyby se přece dělat nemohou) a že vše si nejlépe vyřeším a vyřídím sama, až v pozdějším věku mi došlo, jak velká je toto ILUZE a že již můžu a chci žít jinak...

Postupně jsem začala studovat Vysokou školu a potom se odstěhovala daleko od Ostravy. Tehdy se mi velmi ulevilo, protože jsem denně nemusela poslouchat otce, který křičel a byl nepříjemný a měla jsem klid. Samozřejmě, že mi zároveň rodina chyběla. Pracovala jsem v Automobilovém průmyslu.

Muži, s kterými jsem chodila, byli často velmi podobní mému otci. Vztahy byly závislostní a já tomu vůbec nerozuměla. NECÍTILA jsem lásku ani ji neuměla dávat. S každým rozchodem jsem se cítila hůř a hůř a brala vinu na sebe. Následovaly návraty a další frustrace. V jednom vztahu jsem zažila i fyzické násilí, pak jsem se hodně uzavřela a chtěla být sama. Už jsem nechtěla žádná dramata a BOLEST. Uvědomila jsem si, že díky všemu co se stalo, jsem zavřela své srdce a přestala cítit veškeré pocity. Mé veškeré vztahy i vztahy s muži byly jen odrazem toho, co bylo uvnitř-prázdno a zároveň přehlcenost a neláska. Zavření SRDCE byla má obrana, aby mi nikdo a nic již neublížilo, ale zároveň jsem se tak připravila o možnost cítit a umět lásku dávat. Necítila jsem emoce žádné, pozitivní ani negativní. Neplakala jsem, ani jsem se nesmála.

Začala jsem číst knihy o osobnostním rozvoji a tato tématika mě začala velmi fascinovat. Díky knihám jsem spoustu souvislostí pochopila a pomáhaly mi překonat období samoty, úzkostí a špatných nálad. Zároveň mi ale přišlo, že jsou vlastně dost podobné a i když jsem teoreticky věděla vše, neuměla jsem to ŽÍT a byla vnitřně nespokojená a frustrovaná a pořádně nevěděla z čeho, ale cítila jsem, že něco stále chybí... Uvědomila jsem si, že hledám-dělám ÚNIK... V podobě mobilu, kamarádů a vlastně sama před sebou (neuměla jsem být sama se svými myšlenkami), toto ale dlouhodobě nefungovalo, bylo nutné se podívat HLUBOKO do sebe a postupem času jsem začala nalézat odpovědi, které přicházely v klidu, samotě a hlavně v sobě... Věděla jsem, že je to běh na dlouhou trať a že vše jde postupně.

Roky plynuly a já potkala zajímavého MUŽE. Po půl roce vztahu jsem neplánovaně otěhotněla. Doufala jsem, že po letech samoty vše bude jiné, lepší. Tehdy mi bylo 33 let. I když jsem si miminko moc přála, vztah byl od začátku velmi komplikovaný, turbulentní, plný bolesti a nebylo možné být dál společně. Pracovala jsem až do 9tého měsíce těhotenství a živila sebe i partnera. Ten chodil po hospodách, do práce jen občas a vlastně nic neřešil. Rozešli jsme se ještě před porodem, odešla jsem. Cítila jsem vinu, že jsem nedokázala udržet rodinu a nedokázala si představit, že budu SAMOŽIVITELKA... Narodil se mi syn, krásný, zdravý a já byla moc vděčná. Byla jsem sama a péče o dítě byla čím dál náročnější. Přišla jsem si tehdy natolik osamělá a bez opory, pomoci, že jsem se rozhodla se synem na čas přestěhovat zpět do Ostravy. Moji rodiče byli už staří, ale maminka velmi vitální, již v důchodu a tak mi občas se synem pomáhala. I tak jsem si přišla, že funguji jako robot, že jedu na autopilota a z posledních sil. Syn měl zažívací problémy tak jako já a chodili jsme po doktorech....

Když už se zdálo, že vše se uklidňuje a já se cítila lépe, oznámila mi maminka, že se ji vrátila vážná nemoc – RAKOVINA žaludku a že musí hned na operaci. Bohužel mnohačetné metastáze znemožňovaly operaci. Uběhlo půl roku a maminka zemřela. Jako bych umřela s ní. Byla jsem na ni velmi fixovaná a syn ji miloval, její přítomnost a pomoc pro nás znamenala celý svět. Byla jsem vděčná, že měl syn alespoň možnost jí zažít a mohl s ní trávit daleko více času, než kdybychom se do Ostravy nevrátili. S odchodem mámy jako kdyby nic nedávalo smysl, už nikdy nebude nic stejné. Syn měl 2,5 roku a já věděla, že potřebuji zpět do práce. V Ostravě mi to maminku vše jen připomínalo.

Vrátili jsme se zpět do Středočeského kraje, syn nastoupil do dětské skupiny. V tomto období začalo mé sbližování S OTCEM, postupné odpuštění a proměna našeho vztahu, nebo lépe navázání našeho vztahu. Zjistila jsem, že táta neuměl dávat lásku sobě ani nám. POCHOPILA jsem, že vše dělal, jak nejlépe uměl a začala jsem se na něj dívat jinak - s láskou a soucitem, tehdy mi poprvé řekl, že má mě a mého syna rád. Bylo mi ho tehdy líto, jak je starý a na vše sám. Jeho zdraví se postupně zhoršovalo, skoro denně jsme si volali a na video hovorech si povídali. Jezdili jsme za ním se synem jak jen to šlo. Věděla jsem, že jakmile UZDRAVÍM vztah s otcem, promítne se to do všech mých vztahů i do vztahů partnerských a byla to pravda. Zlepšení vztahu s tatínkem mi dávalo velkou sílu. Přestala jsem mít potřebu cokoli a komukoli dokazovat, včetně sobě a začala jsem konečně cítit a vnímat alespoň trochu svoji SEBEHODNOTU.

Vždy jsem si přála žít v domě na VESNICI. Svůj sen jsem zrealizovala, nechala postavit dům a za rok jsme se se synem stěhovali. Život na vesnici byl jiný, více v souladu s přírodou, POMALEJŠÍ, lidé spolu více komunikovali, klidnější tempo mimo práci se mi začalo líbit. V domě a kolem něj bylo samozřejmě spoustu práce, což mi došlo až časem, to už jsme bydleli a bylo dostavěno :-)

Hodně jsem pracovala a i když tehdejší práce mi ještě dávala smysl, zároveň mě to velmi vyčerpávalo. Péče o dítě sama, do školky, ze školky, zároveň práce, domácnost, okolo domu, přišla jsem si, že nemám sama sebe, že jen dělám vše, abych nás uživila, ale uvnitř mám velkou PRÁZDNOTU. Jela jsem v takovém kolotoči, že mi přišlo, že ať dělám cokoli, nic nedává smysl.

Začala jsem mít zdravotní problémy, které jsem začátku vůbec nevnímala a dělala jsem, že je nevidím a neřešila je. Jelikož sílily, musela jsem je začít řešit. Moje práce byla velmi stresová, obrovský TLAK od vedení i dodavatelů a já jsem měla pocit, že takto dál již nemohu žít. Občas jsem ráno cítila, že už nechci vstát z postele, místo spánku jsem
si přehrávala úkoly, které další den musím udělat, co vše musím paralelně stihnout a další den se snažila usnout s tím, že jsem vše stejně nestihla a připadala jsem si, že NEJSEM dost dobrá a že musím zrychlit, abych toho stíhala více... Když mi někdo řekl abych zpomalila, bylo to pro mě téměř sprosté slovo :-) a nechápala jsem, že bych mohla zpomalit. Časem mě přestávala práce bavit a moje tělo mi dávalo jasnou STOPKU ! I přesto jsem se každé ráno zvedla a šla do toho znovu Můj strach, co by bylo, byl totiž větší, než schopnost udělat změnu. Moje mysl těkala z jednoho tématu a úkolu na druhý a byla jsem úplně rozpolcená, nedokázala jsem už udržet ani myšlenku, protože jich bylo v hlavě příliš moc a dlouho. Úkoly nestačily ubývat, ale rychle přibývaly další... Kde jsem v tomto byla já? Nikde. Již jsem věděla, že změna je nevyhnutelná, ale neměla stále sílu ji realizovat. Přiznání, že jsem si to vše sama VYTVOŘILA, mi v ničem nepomáhalo, i když to byla naprostá pravda. Zůstávala jsem v tomto systému a způsobu života celkem 16 let. Fyzické projevy byly jasné, špatné zažívání, bolesti břicha, tikání oka, horší vidění, špatný spánek, psychická nepohoda a výbušnost. Měla jsem pocit, že jinak to neumím, co bych taky dělala, když jsem celý život uměla jen tuto práci? Takto jsem tehdy uvažovala. Bála jsem se změny a neměla VÍRU, že by to vyšlo. Měla jsem obrovské existenční STRACHY, jak bych zabezpečila sebe a syna. Byla jsem naprosto v hlavě... ZAJATCEM ve své mysli.

Když na Vás vše stojí a zároveň padá, není to lehký a příjemný pocit. Říkáte si, co by bylo, kdybych já nemohla... Spoustu různých rolí mě velmi vyčerpávalo...pro syna Ježíšek, Mikuláš, Zoubková víla, máma, táta, kamarád, občas jsem už nevěděla kdo jsem... Času pro sebe jako šafránu... Když syn jel na víkend náhodou k tátovi, celé dny jsem prospala, protože jsem neměla na nic sílu ani chuť. Syn byl často NEMOCNÝ, virózy, angíny, rýma. Časem jsem se synem zůstávala doma a pracovala z domu. Hrát si s ním, vařit jídlo, do toho telekonference, maily, telefony. Přišlo mi, že ať dělám, co dělám, nic pořádně NESTÍHÁM, je to špatně a bojuju s větrnými mlýny. Vůbec jsem tehdy nevnímala, co mi ty naše nemoci ukazují, že nás mají ZPOMALIT a hlavně, že mám pochopit, že takto to dál nezvládnu... Ani nevím jak, postupně jsem se vypracovala na manažerskou pozici a vedla tým lidí. Byla to ale PRÁZDNÁ cesta, protože jsem svoji hodnotu odvozovala od toho, co nám můžu koupit, jak luxusní vnější život máme. Snažila jsem se synovi vynahradit to, že ho táta nevídá, ale špatným způsobem. Uvnitř mě byla velká prázdnota, chaos, FRUSTRACE a nespokojenost. Neměla jsem sama sebe ráda a neuměla to změnit. Synovi jsem se snažila lásku dávat, ale přišlo mi, že ji ze mě necítí.

Lékař mi diagnostikoval syndrom VYHOŘENÍ a já jsem byla půl roku doma a vlastně jsem většinu toho času prospala. Moje velké zpomalení přišlo až s nemocí a já jsem za to zpětně nesmírně vděčná, že jsem to vše pochopila v čas. Najednou se vše zastavilo, vše UTICHLO. Žádný stres, žádný tlak, žádné úkoly, jen ticho. Ze začátku nové, divné, příliš dlouhé, nesnesitelné až nepatřičné, ale přesto potřebné, pravdivé a léčivé, postupně jsem ho začala milovat … začala jsem se učit vnímat více a jinak přírodu, její zvuky, vůně a cítit se dobře o samotě. Najednou jen ležíte a nemáte na nic jiného sílu... Neměla jsem ani sílu řešit, co budu dělat dál. Syna opět přestal vídat tatínek, nastaly problémy ve škole, chodili jsme k dětskému PSYCHOLOGOVI a mě bylo jasné, že potřebuji dát do pořádku hlavně sebe, jinak se nic nezmění... Doufala jsem v nový začátek... Pomalu jsem začala chodit na procházky do přírody, uvědomovat si, že život dokáže být úplně jiný, když zpomalíme... Je to OPRAVDOVOST, je to hloubka... Pomalu se mi vracela síla a chuť do života. Jako bych najednou vše viděla novýma očima. Svět se zdál být úplně jiný, jako když si umyjete okna, vidíte vše jasně a čistě. Pochopila jsem, že stres si vytváříme sami svým fungováním a vnitřním nastavením a že stres je v nás, ale být nemusí, jde to ovlivnit. Začala jsem poprvé ve svém životě ŹÍT VĚDOMĚ, POMALU. Trávila jsem více času se synem. Hráli jsme si, povídali jsme si a já mu věnovala možná poprvé v životě svoji CELOU pozornost. Začal se měnit, začal být spokojenější... I já v sobě jsem začala cítit pocity, změny. CÍTIT emoce, cítit sebe a cítit svoje tělo po 40 letech :-). Začala jsem se postupně propojovat s tím, co mi tělo říká a kdy je spokojené a kdy ne. Zjišťovala jsem, že když se soustředím na jednu věc a nedělám vše paralelně, stihnu toho naopak mnohem více, ale v klidu a užiji si to naplno, protože vím, co dělám. Vše plynulo úplně SAMO a už jsem nebyla ve „válečném stavu přežití jako v bývalé práci“.

Začala jsem vnímat synchronicity v mém životě, které byly občas až neuvěřitelné. Syn přestal být nemocný, postupně se jeho imunita zlepšila a u mě také. Dodržovala jsem samozřejmě bezlepkovou dietu a objevila příležitost stravovat se jinak, zdravěji a vzala celou nemoc jako DAR žít druhou půlku života kvalitněji, vědoměji a svobodná. Časem jsem si našla práci v sociální sféře, což mě moc BAVILO, byl to pro mě odpočinek, ale z dlouhodobého hlediska by nás to neuživilo...

Jednou mi zavolal můj kamarád, neslyšeli jsme se asi 2 roky a říkal mi, že založil svoji firmu a hledá někoho spolehlivého, kdo by mu pomohl s obchodní činností. Náhoda ? Ty neexistují. Tak jsem řekla ANO. Toto ke mně přišlo samo a cítila jsem, že aktuálně je to to pravé. Měla jsem více času na sebe a svého syna. Mohla trávit více času doma, v klidu, a TICHU, což jsem po těch letech rychlosti a stresu velmi potřebovala. Postupně jsem si procházela velkou TRANSFORMACÍ, pomalu a ne vždy s příjemnými pocity, ale věděla jsem, že je to nutné a očistné.

S vnitřní proměnou se začalo měnit vše okolo mě, včetně vztahů. Někteří lidé odešli, jiní naopak přišli a já nechávala vše plynout... Čím menší tlak jsem vyvíjela na to co se má dít, tím přirozeněji SE to DĚLO a mnohdy daleko lépe, než jsem si dokázala představit. Bylo to vše úplně opačně, než jsem byla naučená, zvyklá a než jsem doposud dělala. Když si vzpomenu, jak jsem v minulosti vše řídila, řešila, ohýbala, tlačila a měnila, tak se musím smát :-). Když totiž vyvíjíte tlak, jediné čeho docílíte, je protitlak a to, že Vaše mysl vymyslí, jak to má být. Ale my to mnohdy nevíme, až jakmile necháme vše PLYNOUT. Ukáže se, co je pro nás vlastně dobré, protože naše mysl to neví, neví co chce duše-srdce. Pomaličku jsem se začala dostávat do ženské energie: přijímající, soucitné, naslouchající, jemné (ne vždy mi to jde, je to proces jako všechno :-). Vše díky zpomalení... Dovolila jsem si cítit jakékoli pocity a nehodnotit je, jen PŘIJÍMAT a být tady hlavně pro sebe... Cítit lásku, pochopení, nechat si pomoci, když je potřeba. Brát věci s lehkostí a hlavně ŽÍT!!!

I když na mě stále vše stojí a padá, už to cítím jinak, už mě to nestresuje. Rozvaha, klid a zpomalení rozhodně není slabost. Je to naopak obrovská SÍLA a přeji ji každému. Jakmile zažijeme takový návrat k sobě, můžeme objevit i svoje dary, které jsme zapomněli.

Při čtení jedné knihy mi docvakly další uvědomění a kontaktovala jsem jejího autora. Tato kniha byla jiná než ty, které jsem doposud četla.

Začala jsem chodit k autorovi knihy na PROVÁZENÍ a tento člověk mě napojil na další úžasné lidi, kteří mi pomohli nastoupit na úžasnou cestu. Začala jsem poprvé v životě objevovat co mě baví, jaká jsem, poprvé v životě jsem na to měla čas, začala jsem CVIČIT Cchi - kung, který mi moc pomáhá, TANČIT intuitivní tanec a také o sebe pečovat s láskou. Přestala jsem spěchat a dala jsem všemu potřebný čas... Každý den jsem trávila čas o samotě a velmi si to začala užívat, TICHO mluví a vždy k Vám přijde právě to, co máte vědět. Někdy třeba také nic a i to je v pořádku. Jakmile ten vnitřní klid pocítíte, tak víte, že je to správně a již nic dalšího v životě vlastně nepotřebujete, protože jste spokojení a vše je v pořádku. Okolo nás je mnohdy takový chaos, že jedině vnitřní klid nás dokáže ukotvit a podržet a přivést zpět K SOBĚ a k tomu, co je vlastně v životě důležité.

Samozřejmě není každý den s dobrými pocity, ale díky lásce k sobě, díky tomu, že už dokážete sami sebe podržet, jste k sobě laskaví a v pohodě, vše jde ZVLÁDNOUT. A o to jde, nelpět na ničem a DOVOLIT si i to, když některé dny nemáte dobrou náladu a nic se Vám nechce. S každým dalším vykolejením je snažší se vrátit zase k sobě, protože tam dává vše smysl.

Jednou večer po koupeli ve vaně mi přišla myšlenka, jasný vhled, abych vytvořila tento web, sdílela svůj příběh a pomáhala lidem jako průvodce zpomalením a návratem k sobě. Náhoda? Ty neexistují.

Uvědomila jsem si, že během života se mi přirozeně lidé svěřovali se svými problémy, příběhy a že už dávno v dětství jsem se tímto chtěla zabývat.

Tak jsem tady, píši svůj příběh a cítím, že toto je moje "CESTA DUŠE" a že jsem konečně tam, kde mám v tomto životě právě teď být.

VDĚČNÁ za všechno, co jsem zvládla, že se to stalo přesně takto a právě teď... Díky tomu všemu jsem v sobě objevila obrovskou vnitřní sílu.

Nyní je mi 42 let, před 2 roky jsem začala nový život. Cestu duše, v pravdě, v srdci a znovu poznala sama sebe.

Tento příběh není stěžování si na život. Je to OSLAVA života, jaký je. Budiž toto možná inspirace pro Vás, možné uvědomění, že když jsem to zvládla já, můžete i Vy. Nehledě na okolnosti, které mohou být občas velmi nepříjemné... Ani to nevadí. Nikdy NENÍ POZDĚ na změnu (i když rozumově si myslíte, že to není možné), můj příběh je živým důkazem, že to lze. Nejdůležitější je tomu uvěřit a VYKROČIT...

Ráda bych poděkovala svému tatínkovi, který již bohužel není mezi námi, zemřel v listopadu 2025, měl nedožitých 86 let. Sice v pozdějším věku, ale naučil mě toho mnoho, hlavně cítit lásku, to je nejvíc...

Ráda bych poděkovala svým průvodcům, za jejich trpělivost, pokoru a praxi, kterou mi dali a také bych poděkovala ráda sobě, že jsem ty kroky udělala, protože ani nechci domýšlet, co by nastalo, kdyby ne. Děkuji také za lekce, které jsem díky různým lidem dostala, bylo to tak správně.

Pokud jste dočetli až sem a něco v mém příběhu s Vámi rezonovalo, tak to není náhoda..

Mám Vás ráda a těším se na naši společnou cestu a objevování.

Veronika

Pochopila jsem cestou spoustu věcí a také to, že sebe a své pocity dávám vždy na PRVNÍ MÍSTO. Když uděláte krok k sobě - změnu, Vesmír - Bůh Vás nikdy nenechá „na dlažbě“... Vždy se o Vás POSTARÁ, pokud je rozhodnutí ze srdce, v čistotě a v souladu s Vámi, vše správné Vám v pravý čas přijde. Je potřeba tomu věřit a odevzdat se, přenechat to výš...

Svůj život si můžeme TVOŘIT sami, tak jak chceme. Důvěřovat, udělat krok a nechat plynout a odevzdat. Mě trvalo 42 let se k tomuto dopracovat, ale jsem za to velmi vděčná, že se tak stalo. Abychom věděli jaký krok, je třeba zpomalit, poslouchat své TĚLO i SRDCE, protože hlavou a myslí v přehlcení a chaosu myšlenek to nevymyslíme. Je to celé o tom pochopit, že každý den není pohoda a vnitřní klid, ale že je to o schopnosti přijímat vše co se děje, neměnit to a nebojovat... Toto lze naučit, trénovat a utužovat:-), je v tom totiž obrovská síla. Každá cesta je občas složitá, ale ta hloubka a nádhera mi dává ENERGII jít stále dál...

Všichni jsme jedinečný a každý máme svůj vlastní životní příběh... Můj plán duše je pomáhat lidem, hlavně těm, kteří CHTĚJÍ...

Přeji Vám i sobě, ať náš život je plný vnitřního klidu, radosti a lásky, protože to je dle mého to pravé životní naplnění a cíl tady na Zemi.